Rozhovor s Petrem Hošťálkem z Jihočeského motocyklového muzea.

Milovníci britského seriálu o hvězdách a dění mezi nimi pod názvem "Red dwarf" si jistě pamatují scénu, kdy palubní počítač vážným hlasem oznamuje posádce vesmírné lodi, že ve skladu objevil něco, z čeho by se dotyčným naježili vlasy na hlavě. Něco takového jsem dnes objevil v Jihočeském motocyklovém muzeu. Ovšem v případě motocyklového muzea pana Hošťálka, a záměrně píší pana Hošťálka, nejde o brilantýnu. Pan Hošťálek je dle mne rozhodně nedoceněným zaměstnancem roku. Jakožto zaměstnanec města České Budějovice s platem šestnáct tisíc hrubého od března do října totiž musí po dobu od listopadu do února platit městu nájemné za místo, kde bude od jara opět vykonávat svou práci zaměstnance. A k tomu ještě malá drobnost. Je běžné, že si k výkonu svého zaměstnání musíme pořídit občas nějakou tu pomůcku. Pan Hošťálek si také do práce nosí pomůcku k výkonu zaměstnání, až na to, že jeho pomůcka má současnou tržní hodnotu cca. 19 milionů korun. Mezitím na své náklady propaguje své zaměstnání na závodech a výstavách po Evropě, které objíždí, aby ukazoval skvělé českobudějovické motorky světu.

Zdá se Vám to neuvěřitelné? Mně to připadá neuvěřitelné také. Více se dozvíte z rozhovoru. Pan Hošťálek byl tak hodný a zodpověděl mi v muzeu a později u kávy několik dotazů.

Dobrý den, pane Hošťálku? Mohl bych se Vás zeptat na pár slov k vaší expozici a budově muzea? Expozice je základ muzea. Kolik tedy máte v muzeu motocyklů?

Teď je v muzeu přibližně k devadesáti kouskům. Já mám tedy motorek víc, ale ono není možné je ukázat lidem všechny tady v muzeu. Plocha muzea není kapacitně schopna pojmout vetší množství motorek. Muzeum je dvoupodlažní s tímto jediným přístupem do patra po točitých schodech.

To je zvláštní takový jediný přístup do patra, asi i pro instalaci výstavy... .

Jak já jsem slyšel, tak tohle byla vlastně jediná možnost, jak se do toho patra dostat. Tam je vlastně vybouraná čtvrtka křížové klenby a do té je vkoponované ono schodiště.

A jak se do patra chodilo před přístavbou schodiště?

Myslím si, že předtím byl přístup z vedlejší budovy, která dnes městu nepatří, že se tam vstupovalo tím patrem.

To by bylo možná vůbec nejlepší řešení, kdyby město odkoupilo objekt Solnice a muzeum se udělalo v obou objektech v patře. Přízemí by bylo možné využít pro jiné aktivity.

Tam je myslím problém v tom, že ta vedlejší budova potřebuje totální rekonstrukci. Já mám pocit, že ta je ve stavu, kdy není schopná jakéhokoliv provozu. Oni tam udělali jakžtakž novou střechu. My jsme tam měli před pár lety havárii, kdy ze střechy sjely tašky a zbořily hřeben střechy nad tímhletím přístavkem. Muzeum je v budově, která je přístavkem k původní Solnici. Bohužel od té doby budova vlhne. Pravděpodobně to nebylo opraveno dobře.

A kdy tašky spadly?

Myslím, že je to asi tři nebo čtyři roky, kdy přišla vichřice a část střechy se utrhla a nám poškodila část naší střechy. Nutnost opravy jsem hlásil na Správě domů, Správa domů sice slíbila opravu, ale časem slib nějak vyplynul do ztracena. Střecha na vysoké střeše se nechala nějakým způsobem opravit a u nás byla Správa domů na kontrole, ale vidíte sám, jak ta zeď vypadá.

Druhý problém, a ten už je tu od začátku, je v tomhle rohu. Tady býval měděný okap. Bohužel tento byl ukraden našimi nepřizpůsobivými občany. A jak jej rvali ze zdi, tak poškodili zaústění nahoře. Okap se tam dal nový, asi plastový, ale myslím, že tam zatéká stále.

Když jsem je žádal, aby zeď opravili, tak mi řekli, že zeď musí nejprve vyschnout. Jenže problém spočívá v tom, že to nejen že nevysychá, ale rozlézá se to dále. Tento stav trvá řadu let a nic se tím neděje. Já jim vždy nabízím, aby se nemuselo zavírat muzeum v sezoně, spolupráci v zimě. Zedníci mi mohou zavolat, já přijedu, dám jim pět motorek na stranu a můžou postupně zeď opravovat. Město ale pouze nechalo otlouct část omítky po povodních.

Mně hlavně připadá ostudný ten současný stav. Představte si, že do muzea přijdete jako zahraniční návštěvník, který je zvyklý na poměry v zahraničí a teď tu vidíte ty ošumnělé, orvané židličky.

Vždyť je to otázka tisícikoruny.

Takový stav mi připadá nepřípustný i z hlediska hygienického. Přeci tady nemohou chodit návštěvníci, mnohdy malé děti, mezi zdmi na kterých je plíseň. Kdo vlastně muzeum provozuje? Vy, nebo město?

Provozovatelem muzea je město.

Aha. Myslel jsem, že provozovatelem muzea jste Vy.

Ne. Muzeum provozuje město.

A jak je tedy provoz muzea ošetřen smluvně? Expozice motocyklů je přeci Vaše. Máte s městem nějakou smlouvu?

Já dostanu vždycky na jaře smlouvu... já tomu pořádně nerozumím. Město nechce, že by si motorky půjčilo na sebe. Já už jsem řekl, že u toho vůbec nemusím být. Nabídl jsem městu, že motorky zapůjčím za nějakou symbolickou částku, ale oni to nechtějí. Nechtějí to takhle, protože v tu chvíli by za motorky nesli odpovědnost. Motorky by museli pojistit. Takže město se mnou uzavírá smlouvu, že já jsem zaměstnanec města od 1. března do 31. října a za to dostávám odměnu a o motorkách se tam vůbec nemluví, ty si jako já beru do práce. A ručím za ně já, ne město.

Vy jste tedy zaměstnancem Města? A ty motorky?

Ty si jakoby přináším do práce. A teď je ještě fór v jednom. Když skončí sezóna (to je výmysl posledních dvou let) už muzeum není muzeem, ale Hošťálkovou garáží, takže Hošťálek má od prvního listopadu do posledního března platit nájemné 1500 korun měsíčně. Je to takové podivně postavené.

Dobře, muzeum tedy provozuje Město a Vy jste zaměstnancem Města. Jakým způsobem je tedy řešeno zapůjčení exponátů Městu pro účely provozování muzea?

O tom se ve smlouvě vůbec nemluví.

Vždyť na té expozici, na těch motorkách, je postaven celý provoz muzea.

Já vím, ale oni nechtějí, aby se někde objevilo, že si to město zapůjčilo.

Takže Vy jste zaměstnanec města, máte pracovní smlouvu a jaké je tedy Vaše pracovní náplň, dle smlouvy?

Mám se starat o propagaci muzea, o údržbu expozice, vést evidenci vstupného a vypracovat seznam exponátů.

Dobře, zeptám se Vás ještě jednou, aby mi bylo vše jasné. Dům je tedy Města?

Ano.

Sbírka motocyklů je Vaše?

Ano, sbírka je moje.

Muzeum provozuje Město?

Ano a město si vybírá do své kapsy vstupné.

To je neuvěřitelné.

Já nevím. Oni jsou tak podivně svázaní, ale nevím čím. Já si myslím, že tohleto vzniklo v době, když jsem řekl, že za svou práci chci něco mezi deseti až šestnácti tisíci měsíčně, tak nějak nevěděli, jak to napsat, takže to posadili níž a v tu dobu tam udělali jakýsi fingovaný nevím jak to říci, že se každoročně musí ta expozice na jaře znova zařídit. A na postavení expozice vypisují třicet tisíc korun, které mi pak dávají kromě toho nízkého ohodnocení. A tím to jakoby srovnali na požadovanou výši, která činila asi šestnáct tisíc měsíčně. Jenomže se domnívám, že před těma dvěma lety se asi někdo v zastupitelstvu ohradil s tím, že je expozice každoročně instalována znovu, takže pokud je instalována znovu, přes zimu když tam muzeum není, tam má pan Hošťálek garáž a musí platit nájemné. Je to takové hrozně složité a postavené na ucho. Já když to vidím, tak si říkám, že nejjednodušší řešení je sebrat se, sbalit motorky a jít jinam. Ale na druhou stranu je mi to trošku škoda.

To se nedivím, vždyť je to kus života.

Je to kus života a hlavně si myslím, že by to mělo být něco pro lidi. Jako sběratel se jednoho dne dostanete k tomu, že nemá smysl mít to zavřené doma v garáži. Člověk stejně nemá čas, aby si tam dvakrát za týden sedl, dal si tam dlouhý kouř, nebo nějakou sklínku dobrého pití a jenom seděl a takhle na to koukal, kochal se, eventuelně pozval kamarády. Přijdete na to, že jediný smysl sbírky je ukázat ji lidem. A pak člověk začne dělat všechno pro to, aby to zrealizoval.

Takže Vy kupujete a renovujete za své peníze motorky a město je vystavuje ve svém muzeu, aniž by Vám za zapůjčení motocyklové sbírky v hodnotě 19 milionů zaplatilo? Já pane Hošťálku nejsem právník, ale vidím, že můžete Město zažalovat pro bezdůvodné obohacení a požadovat zpětně zaplatit za užívání Vaší sbírky přiměřenou částku.

A jak bych vypadal před lidmi, kterým chci tuto expozici ukázat? Co by si o mě mysleli Budějovičáci (ti normální, obyčejní), kteří na mně koukají jako na člověka, který pro město a pro záchranu jeho historie něco dělá? To bych já asi neunesl. I když nepopírám, že by se mi nějaké peníze hodily. Já jsem přesný příklad chudého milionáře. Mám v majetku moře nádherných věcí, které by se daly prodat za pěkné peníze a ustavičně chodím s dvěma nebo třemi sty v kapse. V momentě, kdy jich mám víc, tak okamžitě zjistím, že tenhleten motocykl by potřeboval novou pneumatiku...

Já si hrozně vážím, že mi lidi fandí. S tím jsem se teď, když se rozneslo, že muzeu hrozí zánik, setkávám obzvlášť. Třeba v sobotu, když byly trhy, za mnou neustále chodili lidé z ulice a nabízeli mi pomoc. Někteří mi nabízeli možnost uskladnění alespoň dvou motorek, hlavně abych je neprodával. Jedna paní mi nabídla, že bude roznášet petice za zachování muzea.

A abych se vrátil k Vaší expozici. Co vlastně je Vaší sbírkou. Jaké modely vystavuje v Jihočeském motycyklovém muzeu?

V muzeu mám, jak už jsem řekl, k devadesáti kouskům. Je tu několik unikátů, které se váží k Budějicům. Kupříkladu tady je celá řada mopedů Stadion.

Stadionů se vyráběly tři sériové modely, ale já jsem tady zdokumentoval celý vývoj od prvních pokusných strojů, kterých bylo asi pětadvacet a byly vybaveny zahraničními motory, protože naše motory v tu dobu ještě nebyly hotovy. Pak tam mám různé mopedy cestovatelské, soutěžní, závodní, to, co bylo třeba postaveno ve třech nebo ve čtyřech kouskách pro tovární závodní tým. Tím máme zdokumentovaný přehled vývoje i výroby a sportovního nasazení.

Zeptám se možná trochu hloupě a neznale: Stadion se tedy vyráběl tady v Budějovicích?

Motor Jikov České Budějovice byl výrobcem mopedů Stadion. Fungovalo to tak, že tady v Budějovicích se dělaly motory a mechanické díly, ve Vodňanech se dělaly brzdy a všechno se pak vozilo do Rakovníka, kde byla předválečná fabrika Velo-Stadion Rakovník na výrobu jízdních kol, kde měli zkušenosti z výroby trubkových rámů. Tato firma byla přidružena k Motoru Jikov jako pobočný závod a prováděla finální kompletaci. Podle rakovnického závodu moped dostal jméno Stadion, ale oficiální výrobce byl Motor Jikov České Budějovice. Tady bylo také vývojové oddělení, tady byli páni konstruktéři.

Také jste hovořil o závodních motorkách spojených s Budějovicemi.

Další naprostý unikátní kapitola jsou Hurikany.

Hurikany jsou nádherné čtyřtaktní závodní motocykly, které se vyráběly ve stejné fabrice, akorát ta se tou dobou ještě nejmenovala Motor Jikov, ale Motor Union. To bylo těsně v poválečných letech, kdy pan inženýr Železný, kterému patřil Jihokov Velešín a nějaké akciové podíly v Motor Unionu, i když těsně po válce to vlastně byla jenom Unionka – Union. Původně to totiž byla továrna na mlýnské stroje a zařízení a inženýr Železný po válce tuhle fabriku změnil na fabriku určenou k výrobě motorů. On totiž říkal, že po válce republika potřebuje v první řadě motory. Takže se továrna přejmenovala na Motor Union a když přišli k moci komunisté a on viděl, že je všechno špatně, že mu všechno seberou, tak vymyslel a uvedl do života koncern PAL. Podniky pomocného automobilového a leteckého průmyslu. A v tu dobu inženýr Železný přijal závodníka Vladislava Vlka (což byl jeden z našich nejlepších předválečných motocyklových jezdců) jako vedoucího vývojových dílen. A tady tenhle závodník Vlk dostal povolení od generálního ředitele Železného po splnění svých povinností, po práci, konstruovat svoje závodní motorky. Takže tady se narodilo sedm unikátních závodních motocyklů Hurikan. Dnes jsou z těchto sedmi motorek dochovány čtyři, tři jsou kompletně zrestaurované, jsou tady u mě v muzeu a ta čtvrtá je v soukromém vlastnictví jednoho sběratele a na své zrenovování teprve čeká. Na popud pana Vlka byl v Českých Budějovicích také vyvinut motor k jízdnímu kolu, který se měl v Motoru Union vyrábět. Zůstalo u prototypů, ale jeden z nich se v originále dochoval i s tím jízdním kolem. Také je součástí téhle sbírky. To je další českobudějovický unikát.

To jsou zajímavé věci.

Historii mopedů Stadion, tak i historii Hurikanů a historii toho Vlkova pomocného motoru jsem zpracoval ve dvoudílné knize o mopedech Stadion. Kniha nedávno vyšla pod názvem Československé mopedy I. a II.

Pak jsou tu ještě v expozici další motorky, které se váží k historii Českých Budějovic, například legendární motocykl Indian pana profesora Maňáka. Pan profesor Maňák se dvacátých letech hodně staral o propagaci technického pokroku ve městě. Učil na průmyslovce, na gymnáziu, staral se o meteorologii. On byl ten, kdo naměřil největší mráz všech dob v Československu, tenkrát v Litvínovicích dvaačtyřicet a nějaké drobné pod nulou. On tady založil první motocyklovou sekci autoklubu, motocyklový klub, založil tady první letecký klub a leteckou školu a učil kluky lítat. Profesor Maňák měl šest dětí a jeho syn Jirka – George Maňák potom lítal za války na stíhacím Tajfunu a na stíhacím Spitfiru v Anglii jako velitel letky a mám tady model, který je postavený podle toho Maňákova Spitfiru, se kterým se George vrátil v pětačtyřicátém roce sem do Českých Budějic. 

To je také zajímavá historie, která se váže k Budějicům.

Pak tu stojí závodní motorka Zdeňka Petráka. To byl budějovický borec, kterého znalo celé město, protože on byl mimo jiné také učitelem v autoškole a půlku Budějic učil jezdit. Jezdil na velmi zajímavém speciálu, postaveném tady v soukromé dílně u Marešů, kde vedle sebe dali dva stopětadvacítkové motory a udělali z toho dvouválcovou dvěstěpadesátku. To je také zajímavý motocykl, ke kterému mám i dokumenty, plakety a diplomy po panu Petrákovi.

A pak je tu ještě další závodní motorka a to je motorka Martina Smrže, táty Kuby a Matěje Smržových, kteří dnes jezdí mistrovství světa superbike. Táta měl závodní motocykl MGS - 01, se kterým začínal v osmdesátých letech. Postavil ho společně s tehdejším kamarádem Marcelem Glasserem, takže to MGS znamenalo „motocykl Glassera a Smrže číslo jedna“.

Děkuju vám za výtah z Vaší obsáhlé a uznávané expozice pro tento rozhovor. Je vidět, že máte naprosto unikátní produkt, které dělá našemu městu dobrou vizitku.

Víte já si myslím, že tady by mohlo být s naprosto minimálními penězi dosaženo o sto procent lepšího výsledku. Stačilo by opravit zdi, lépe nasvítit exponáty

a dodat k tomu pár židliček, nějakou slušnou prosklenou vitrínu, kde by bylo pár suvenýrů nebo propagačních předmětů. Vždyť tak by město vydělalo nějaké peníze a schodek by nebyl tak vysoký. Když byla zrušena MKD, muzeum mělo přejít pod odbor kultury. Tam byly úřednice nadšené a vstřícné. Hovořili jsme o tom, že by Město do muzea mohlo dát počítač s projekcí na plátno. Pak muzeum přešlo pod odbor cestovního ruchu a počítač je nemožný. Minulý týden tady na návštěvě byl zastupitel pan ing. Stanislav Rataj. Když jsem mu o příhodě s počítačem řekl, že je to přeci nesmysl. Magistrát vyřazuje použité počítače, přece nemůže být problém, nějaký počítač dát do muzea. Nakonec řekl, že nám počítač dá ze svého.

Kdysi jsme vyvinuli pohledy,

které by si zde mohli návštěvníci kupovat, ale to také neprošlo. Už tři roky žádám, aby sem město dalo malý dřevěný nájezd pro tělesně postižené. Marně. Čtvrtina návštěvníků si stěžuje, že sem nemohli najít cestu a úředník z magistrátu mi na místo řešení problému značení cesty řekl, že cedule s mým jménem na zdi městského muzea viset nemůže. Jenže na té ceduli je moje jméno a telefonní číslo a když někdo potřebuje odbornou konzultaci nebo výklad, tak na koho se mají ti zájemci obrátit? Obzvlášť v zimě, když někdo přijede a muzeum je zavřené.

A když Vám někdo zavolá, tak přijedete?

Ano, to se stává zhruba v padesáti případech za zimní období. Přijedu a sbírku lidem ukážu. Bez vstupného, protože na to nejsme přes zimu zařízeni. Jenže já jsem vždycky rád, když můžu zájemcům o motorky ukázat naše českobudějovické unikátní sbírky.

Pane Hošťálku, na závěr se Vás zeptám, co bude s muzeem teď?

To zatím nevím. O sbírku má zájem několik měst, ale i jiné subjekty. Já bych si přál, aby sbírka zůstala tady, v Českých Budějovicích. Jsem tady doma a budějcké motorky by také měly zůstat doma.

Děkuji vám za rozhovor.

Dovětkem bych rád poděkoval paní náměstkyni primátora pro územní plánování a strategický rozvoj Ing. Ivaně Popelové, kterážto z nápadem zavřít Jihočeské motocyklové muzeum kvůli ušetření Kč 213 000,- / rok přišla, za její strategické rozhodnutí.

Ladislav Vrábel